Když Karel IV. v roce 1348 zakládal univerzitu, nepominul ani školy ostatní. A tak souběžně se staroslavnou Univerzitou Karlovou vzniklo devět škol – dnes bychom řekli základních.  Dnes už neexistuje ani škola u Jindřicha, ani u Haštala. Je jen jedna jediná výjimka. Tato menší sestra Karlovy univerzity vzniká jen pár dnů po ní, stojí ve Štěpánské ulici č. 8. Původní budova stojí pár desítek metrů odsud, v ulici Na Rybníčku. 

 

Škola byla svědkem počátku husitských revolučních bouří. Jan Želivský vedl v červenci 1419 procesí husitů z kostela P. M Sněžné do kostela sv. Štěpána, v  němž kněz odmítal podávat podobojí, a odtud k nedaleké Novoměstské radnici, kde došlo k první pražské defenestraci. Škola byla záhy povýšena na vyšší triviální, na níž přednášeli učitelé vysoce vzdělaní, např. mistr Jakub Kodicillus z Tulechova, právník, lékař, básník, malíř a profesor na univerzitě. Po husitských bouřích se ujali moci nad farními školami v Praze konšelé. 

 

Ve škole byly stupně od malých „abecedářů“ až k zralým žákům. Žáci byli rozděleni obyčejně na tři oddíly neboli rozdíly (také i houfy), a to podle učiva a pokroku. V prvém oddílu se učili žáčkové čtení a psaní. Druhý oddíl měl za úkol vštípit žákům latinskou řeč, a to gramatikou a čtením, ve třetím oddílu byla vyučována filozofie. Nejrozšířenějšími byly školy „rozdílu nejnižšího“, kde v době potřeby učíval kdokoli (třeba jen obecní zvoník). Méně bylo již škol „rozdílu druhého“ - škol latinských čili partikulárních. Takovou byla i naše škola, tehdy zvaná  u sv. Štěpána Většího. Třetí, nejvyšší stupeň, byl vzácný.

Ze škol partikulárních přicházeli žáci na univerzitu. Jaké péče se těmto školám dostávalo, můžeme posoudit z tohoto stručného přirovnání: šlo totiž o to, v jak hojném počtu byli posíláni žáci z pražských škol na univerzitu. Škola u sv. Vojtěcha v Podskalí poslala 44 žáků, škola u sv. Haštala 82 žáků. Dočítáme se, že škola svatoštěpánská byla jednou z nejpřednějších a nejlépe vedených škol, posílajíc celkem 217 žáků.

 

Vinou prudké náboženské války, jejímž svědkem se škola v 15. století stala, bylo vyučování - i škola samotná - velmi zanedbány. Až teprve v roce 1568 byla důkladně opravena a v nový život uvedena symbolickým chronogramem nad vchodem: „Obnovena jest škola tato múzám zpěvným, když slunce vstoupilo v ohnivé znamení váhy.“ 

 

Boje mezi katolíky a protestanty za Rudolfa II. uspíšily opět úpadek všeho tehdejšího školství. Ve školství se začaly ukazovat silné vlivy jezuitů. Spolu se školou jindřišskou byla škola svatoštěpánská v roce 1567 s počtem žáků 14 nejsilnější. Po roce 1609, kdy protestanté obdrželi náboženskou svobodu, sepsal jeden z nejpřednějších pedagogů té doby, mistr Martin Bacháček z Nauměřic, nový řád, podle něhož bylo vyučováno.

 

Starodávné školy úzce souvisely se hřbitovem. Poškodil-li kdo tento „dům literní“, čili „dům kázně“, jak se říkalo škole, byl za to přísně potrestán.  Vnitřní zařízení školy bývalo chudičké. Přízemní místnost se propůjčovala služebnému, jenž hlídal dům a udržoval jej v pořádku. Nejdůležitější školní místnost bylo „auditorium“. Na vyvýšeném místě stávala katedra a žáci posedávali na stoličkách kolem ní. Za katedrou bychom našli černou tabuli k procvičování not. Velký prostor zaujímala kamna. Odpovědným dozorcem nad školní budovou i hřbitovem býval školní správce. Vlastnil klíče od domu i hřbitova a dbal o jejich bezpečnost. Rektor neboli bakalář, který vyučoval nejvyšší třídu, měl k ruce pomocníky. Ti měli tolik různých pojmenování, že nevíme ani přesně, jak všechny odlišit. Byli to: kolega, konrektor, kantor, praeceptor, sukcentor, auditor, pedagog... .

Naše škola mívala také stipendia na zpěv a dostávala i dostatek menších darů od pražských měšťanů. Za zajímavost jistě stojí, že Markéta, vdova po bravíři, odkazuje roku 1447 žákům k sv. Štěpánu list na kopu stálého platu, aby žáci za tu kopu zpívali každý čtvrtek v kostele „Salve“ a  neděli „Christi virgo“ za „duše naše i předších“.

 

Ve starých dobách škola velmi hřešila proti zdraví žáků. V době epidemií, a ty byly velmi časté, zůstávali žáci dlouho pohromadě pro časté pohřby. Roku 1520 pomřelo morem tolik žáků školy svatoštěpánské, že škola byla již téměř prázdná, měla jen sedm školáků.

 

Na naší škole působil také Aron Albin Vrchbělský, překladatel Ezopových bajek do češtiny. Žáci se pokoušeli i o divadlo. Roku 1571 sepsali kus o Šalamounovi a jeho pověstném soudě.

 

Rektor univerzity, přítel hvězdářů Tychona de Brahe a Jana Keplera, mistr Martin Bacháček zavedl na školách pražských po roce 1608 inspekci. Výsledek z roku 1614 byl takový: „U sv. Mikuláše nalezl ve škole všeho všudy čtyři sekundány, správce školy nepřítomen. Podobně a hůře bylo i na jiných školách. Jen u sv. Jindřicha prý příhodně odpovídali a u sv. Štěpána objevila se znamení pilnosti.“ 

 

Po bitvě na Bílé hoře nastal hluboký úpadek všeho školství vůbec. Nejbídněji se vedlo škole po třicetileté válce. Z té doby nenalézáme téměř žádné zmínky o školském životě. Na školách nižších se tehdy učilo jen velmi málo. Až z roku 1775 se zachovala zmínka o této škole jako o škole německé.

 

Roku 1780 byla zbudována nová školní budova a zařízena tak, že mohla být podle úsudku tehdejších pamětníků „vzorem všem českým školám“. V té době vedl školu znamenitý pedagog Vavřinec Emanuel Amort. Dosáhl mimo jiné toho, že roku 1792 byl při štěpánské škole otevřen bezplatný kurz českého jazyka.

 

Zařízení staré školy bylo primitivní, ale v Praze mnohem lepší než na venkově. Žáci sedávali  lavicích pro 5 – 6 žáků, pro nejmenší žáčky „slabikanty“ bývaly před lavicemi nízké lavičky bez horní desky. Tabule „na krásné psaní“ měla býti veliká, černá. Visívala na stěně a stále na ní býval předpis. Jiná tabule byla před žáky na podstavci. Na té se počítalo a psalo diktando aj. na zvýšeném místě stálo sedadlo a stoleček pro visitátora, faráře, v koutě skříň, na zdi rozvržení hodin a školní pravidla.

 

Kázeň na staré škole byla založena na strachu z výprasku. Z trestajících nástrojů byla dovolena na malé a prostřední žáky metla, jíž měl učitel užívati s měrou a tak, „aby ji žák dobře vycítil“. Zachovala se i „černá kniha“. Do této „knihy hanby“ se museli žáčci vlastnoručně zapsat.  Desky černé, papír hrubý, modravý, všude plno kaněk, škrtů, písmo provinilců místy hrozné. Jejím opakem byla „zlatá kniha“ a rodiče slzívali radostí při čtení jména svého synka nebo dcery při veřejných zkouškách. 

 

Stará škola chátrala, a proto bylo dohodnuto vystavět novou školu. Stavbu školy započal na jaře 1836 stavitel J. Douda, ukončena byla v květnu 1837.  

 

912 dětí chodilo roku 1857 do tří chlapeckých a tří dívčích tříd. Na jednu třídu tedy připadalo víc než 150 žáků.

 

Dne 5. září 1867 byla škola změněna podle usnesení sboru obecních starších ve farní školu hlavní. Té doby chodilo do školy 1009 dítek, takže se pomýšlelo již na přístavbu ve farní zahradě. 

V roce 1887 již škola nestačila návalu žáků, budova byla stržena a na jejím místě byla postavena škola nynější za 134.292 zlatých.

 

I. světová válka způsobila takové poruchy a otřesy v celé Evropě, že i škola pocítila její neblahé důsledky. Ve třicátých letech 20. století se začalo hlavní město rychle rozrůstat, na obvodu Prahy bylo nutné zřizovat nové školní budovy, avšak ve vnitřní Praze žactva ubývalo. Sousední Novoměstská škola chlapecká i dívčí byla zrušena a v roce 1934 připojena k naší škole. Školní tělocvičny používala ve večerních hodinách tělocvičná jednota „Orel“. V pracovně pomocné třídy byla umístěna německá škola mateřská a okresní knihovna učitelská, v přízemí je dále dílna školy čalounické, kolářské, sedlářské, poradna Československé ochrany matek a dětí a jedna třída vyšší školy dívčí.

 

Mezi osobnosti, které navštěvovaly svatoštěpánskou školu, patří mimo jiné všechny děti Mikuláše Alše, dcera Aloise Jiráska, herečka Růžena Nasková, spisovatelé Helena Malířová a Jaroslav Hašek a mnozí další.

 

Každoročně se žáčky I. tříd získává škola zároveň i nový okruh přátel, tj. jejich rodiče, a je škole ke cti, že mezi ní a rodiči je nejlepší přátelský poměr a shoda, tak žádoucí k součinnosti při výchově dětí.

 

 

Při oslavách 600. výročí založení školy u sv. Štěpána pronesl projev ředitel školy u sv. Anny, Vojtěch Průša. Dovolte mi citovat: „Kdykoliv stoupám po širokém schodišti zdejší školy, vždycky jsem naplněn city radosti a posvátné úcty – city, jejichž základ je potřebí hledat před šestatřiceti lety, kdy jsem poprvé jako šestiletý hoch šel s maminkou po tomto schodišti k zápisu. Co všechno jsem tehdy od školy čekal! A nezklamal jsem se! Již první přijetí bylo tak vlídné a přívětivé, že mne rázem získalo. Já i všichni ostatní moji spolužáci jsme dostali od svých učitelů základ ideální, který nás provázel celým naším dosavadním životem. Byli našimi otci a my jejich dětmi. Bylo-li potřebí již tenkráte té jejich lásky, pak jest jí potřebí ještě více dnes. Proto nemám při tomto význačném jubileu zdejší školy vroucnější přání než to, aby jak zdejší škola, tak všechny ostatní školy naší milé vlasti měly vždycky takové učitele, kteří by byli opravdovými otci svěřených dětí, aby na ně měly děti po celý svůj život tak krásné vzpomínky, jako máme my.“

 

 

A k vám, drazí kolegové a kolegyně volám: „Pojďte se mnou, budeme žít dětem.“

 

/Václav Němec, ředitel, 1937/